Orient Express

Až pojedou ženy třetí lednový víkend legendární sjezd na olympijské trati v Cortině d’Ampezzo, asi jen málokdo si vzpomene na prosinec 1976, kdy zde Italka Elena Matous získala pro Írán premiérové a stejně tak senzační druhé místo. Pokud vám příjmení Matous vůbec nezní persky a ani ne moc italsky, ale o to víc česky, jste na správné stopě. Elena Matous se narodila 19. května 1953 v italském Bolzanu dvěma českým emigrantům. A ne ledajakým. Oba její rodiče, jak Milan Matouš, tak i Helena Štraubeová, patřili ve druhé polovině 40. let k československé tenisové špičce. Oba si také několikrát zahráli jak na Roland Garros, tak i ve Wimbledonu. Milan navíc reprezentoval Československo také v ledním hokeji. Když se proto oba rozhodli krátce po komunistickém převratu v únoru 1948 pro emigraci, způsobilo to pozdvižení nejen u nás, ale také v zahraničí.

Stalo se tak v dubnu 1948 na turnaji v Neapoli, kde Milana s Helenou doprovázely i dvě naše tehdejší největší tenisové hvězdy, Jaroslav Drobný a Vladimír Černík. Ti se po chvíli váhání nakonec ještě rozhodli vrátit do Československa, aby ale krátce nato také oba emigrovali. Matoušovi se i v Itálii dál věnovali svým úspěšným tenisovým kariérám, když oba patřili k nejlepším ve své nové vlasti. Milan hrál ve své nové vlasti také hokej, v sezóně 1955–56 Itálii i reprezentoval. To už ale byla tři roky na světě jejich dcera Elena, která po obou rodičích zdědila obrovský sportovní talent. Matoušovi tou dobou bydleli v centru zimních sportů Cortině d’Ampezzo, a tak nikoho nemůže moc překvapit, že Elena už ve třech letech lyžovala. Když jí bylo pět, poprvé závodila. „Nahoře mi řekli, že kdo bude první dole, vyhrává. Jen mi už neřekli, že cestou musím projet i nějaké branky.“ Od té chvíle začala Elena vyhrávat jeden závod za druhým.

V roce 1970, kdy jí nebylo ještě ani sedmnáct, dokázala na seniorském mistrovství Itálie zvítězit ve sjezdu, obřím slalomu a kombinaci! Zdálo se, že cestě do reprezentace nemůže nic bránit v cestě. Opak ale byl pravdou. Trenéři ji řekli, že je tlustá a jestli okamžitě nezhubne 8 kilo, vyloučí ji z národního týmu. Elena tehdy při výšce 1,68 metrů vážila 62 kilogramů. Když se to dozvěděl její otec, řekl, že nikdo nebude ničit jeho dceři zdraví a něco takového nikdy nedovolí. Největší talent italského ženského lyžování tak musel z reprezentace odejít. Když však Elena dokázala v dalších dvou letech opět vyhrát domácí mistrovství (sjezd a slalom), povolali ji do reprezentace zpět. Už Eleně ale neřekli, že na olympiádu do Sappora nevyšle Itálie ve sjezdovém lyžování ani jednu ženu. „Nemohla jsem pochopit, jak je něco takového možné. Ostatní holky se na to v tu chvíli vykašlaly a já zůstala jediná v týmu,“ vzpomíná Elena.

„Trénovala jsem tvrdě dál, ale po vedení jsem chtěla, aby toho pro ženské lyžování začali dělat mnohem víc. Na to mi řekli, že můžu jít. A tak jsem šla.“ Do San Marina, které v září 1972 zažádalo o registraci pro závody Světového poháru. Elenu brzy následovaly další dvě členky italské reprezentace, Roberta Quaglia a Monica Bonani. To už bylo na Italy moc, a vymohli si u Mezinárodní lyžařské federace FIS, že San Marino mohlo ve Světovém poháru startovat až od příští sezóny 1973/74. Ta byla ale také jedinou, které se San Marino zúčastnilo, když se tamní mini federace rozpadla. Elena tak musela hledat další stát, za který by mohla závodit. Pomocnou ruku ji podal italský korunní princ Viktor Emanuel Savojský, který Elenu propojil s iránským šáhem Rezou Pahlavím. „Potkala jsem se s ním už dřív ve Sv. Mořici, pamatoval si mě, a tak jsme se dohodli.“ Radovat se mohli oba. Elena mohla opět závodit a Írán čekaly první úspěchy na bílých svazích.

A výsledky překonaly všechna očekávání. Hned v první sezóně pod íránskou vlajkou – v roce 1974 – se Elena Matous stala celkovou vítězkou Evropského poháru. V té samé soutěži ještě získala také celkový triumf ve slalomu. V tom samém roce Elena startovala za Írán také na mistrovství světa ve Svatém Mořici, kde ale obsadila pouze 31. místo ve slalomu. V nadcházejících dvou sezónách se ale Eleně ve světové konkurenci dařilo už mnohem líp, když se dokázala pravidelně umisťovat v první desítce a to především ve slalomu a obřím slalomu. Její největší úspěch ale přišel až v další sezoně 1976/77, kdy 15. prosince 1976 dokázala na domácí sjezdovce Olympia delle Tofane v Cortině d’Ampezzo získat druhé místo ve sjezdu. Nestačila pouze na suverénku ženského sjezdového lyžování 70. let, Rakušanku Annemarie Moser-Pröll. Z vůbec prvního umístění na stupních vítězů ve Světovém poháru se mohl radovat také Írán.

Převážně ve sjezdu se Eleně dařilo také v dalších závodech sezóny, když se hned několikrát umístila v první desítce. Stejně skvěle si vedla i v následujícím ročníku 1977/78, a oprávněně si tak dělala naděje na dobrý výsledek na nadcházejícím mistrovství světa, které se konalo na přelomu ledna a února 1978 v bavorském Garmisch-Partenkirchenu. To, že její optimismus byl víc než na místě, se ukázalo hned v první den mistrovství. Elena totiž zajížděla v trénincích na sjezd ty nejlepší časy. To upřímně vyděsilo všechny její konkurentky z lyžařských velmoci a odezva na sebe nenechala dlouho čekat. FIS vyzvala Elenu, aby předložila buď doklad o íránském občanství nebo doložila, že trvale žije v Íránu. Nic takového Elena samozřejmě neměla, už třeba proto, že ve Světovém poháru ani na předchozím světovém šampionátu nikdo nic podobného nevyžadoval. A tak byla z mistrovství vyřazena a podle všeho i připravena o svůj životní úspěch.

Aby toho nebylo málo, krátce po mistrovství světa si poranila levé koleno a nadějně vyvíjející se sezóna tak pro Elenu skončila. Když si v tréninku na tu následující 1978/79 poranila pro změnu pravé koleno, byl s lyžováním na dlouhou dobu konec. Mezitím došlo v Íránu k islámské revoluci a poslední, co by nový režim chtěl podporovat, bylo ženské lyžování. Elena si tak musela už potřetí hledat novou zemi, která by ji vzala pod svá křídla. „Oslovila jsem Andorru, Španělsko, Dánsko a dokonce i Libanon,“ vzpomíná. „Ale nikdo z nich neměl zájem.“ Nakonec kývlo Lucembursko, rovinatá země, kterou ale jen o několik let později měl ve světovém lyžování proslavit Rakušan Marc Girardelli. Své nové lyžařské vlasti ale Elena příliš úspěchů nepřinesla, když se v sezóně 1979/80 dokázala umístit pouze jednou na 12. místě ve sjezdu. Ještě doufala ve svůj vysněný start na olympijských hrách, ale v Lake Placid se nakonec neobjevila.

Zatímco lyžařská kariéra Eleny Matous se pomalu chýlila ke konci, její životní se mohla naplno začít rozvíjet. V roce 1982 se vdala za slavného italského jednookého lyžaře Fausta Radiciho, který v 70. letech patřil společně s Thönim, Grosem a dalšími k legendární La Valanga Azzurra (Modrá lavina). Krátce nato se jim narodil syn Alessandro a dcera Vittoria. Elena, která po konci své závodní kariéry měla na starosti PR značky Marlboro Leisure Wear, se na přelomu tisíciletí stala starostkou městečka Leffe. V roce 2002 ale rodinu postihla tragédie, když Fausto spáchal sebevraždu. V této těžké životní situaci stála před Elenou ještě další výzva – převzít po manželovi vedení rodinné textilní firmy Radici Group, která působí hned v několika zemích světa a má miliardové obraty. I s tím si ale Elena dokázala poradit a společnost úspěšně vést až do roku 2015, kdy vedení firmy předala synovi Alessandrovi.

Takový je životní příběh Eleny Matous, která se proti své vůli stala nomádem světového lyžování a získala pro Írán první umístění na stupních vítězů ve Světovém poháru.