Kapitánky

Ženský fotbal na začátku 70. let minulého století a dnes se na první pohled může zdát jako úplně jiná disciplína. Doby, kdy fotbalistky hrály na škváře nebo v lepším případě písku jsou naštěstí ty tam. Ale během vzácného setkání někdejší a současné kapitánky Sparty, které obě hrály v obraně a dotáhly to až do reprezentace, vyšlo brzy najevo, že ani půl století celou řadu věcí nezměnilo. Hana Bubeníková (*1947) začala s fotbalem až ve svých devatenácti letech v pražské Pragovce. Do té doby se rodačka z Prahy věnovala atletice. O rok později, v roce 1968, přestoupila do Lokomotivy a v roce 1970 do Sparty.

S aktivní kariérou se Hanka rozloučila v roce 1976, kdy dokázala s týmem vyhrát pro Spartu vůbec první ligový titul. K jejím největším reprezentačním úspěchům patří výhra nad Itálií v roce 1975. Eva Bartoňová (*1993) začínala s fotbalem v rodném Podkrkonoší už ve svých šesti letech, odkud v devatenácti pokračovala rozvíjet svůj fotbalový talent do Hradce Králové. V roce 2008 byla vyhlášena talentem roku. Za Spartu nastoupila o rok později. Ve stejném roce se Eva poprvé objevila i v reprezentačním dresu. Po angažmá ve Slávii a Interu Milán se v roce 2021 vrátila do Sparty.

Jak jste se dostaly k fotbalu?
Hanka: Nejdřív jsem dělala atletiku, kde jsme si po tréninku šli s klukama zahrát fotbal. Hrála jsem ho i u tety na vesnici. Ale organizovaně jsem začala hrát až v devatenácti. Fyzičku z atletiku jsem měla, ale s technikou to bylo trochu horší.
Eva: U nás ve Studenci byl sportem č. 1 fotbal. Ještě jsem taky běhala orienťák. Jako malá jsem dělala snad úplně všechny sporty. Když naši poslali staršího bráchu hrát závodně fotbal, otravovala jsem je tak dlouho, že mě poslali s ním. Bylo mi tak 6, 7 let.

Váš první oficiální zápas?
H: Na Tatře Smíchov za Pragovku. Proti Slavii. 1967. Dostaly jsme jich 8. [smích Hanka i Eva].
E: Za kluky v minižácích, rok 1999, 2000. Uměla jsem kopat jen bodlem. Fotbal u nás tenkrát hrály jen dvě holky – já a potom ještě jedna holčina z Roztok u Jilemnice.

Největší fotbalový zážitek?
H: Pokaždý, když bylo hodně diváků v hledišti. A samozřejmě když jsme poprvé porazily Slavii. S holkama v šatně jsme se potom dojetím rozbrečely. Čtrnáct dnů předtím mi k narozeninám napsaly básničku, která končila veršem „Holky v rudé košili, porazily Slavii“. A za 14 dnů jsme tu Slavii opravdu porazily.
E: Mám to stejně. Když je hodně lidí, atmosféra a když porazíme Slavii. A potom každý povedený zápas v repre. Ze všeho nejvíc si cením výhry nad Španělkami. Nikdo nám nevěřil a my to dokázaly.

Co vám fotbal dal?
H: Hlavně kamarádství. S holkama z týmu se scházíme doteď a pravidelně hrajeme pingpong. Na Vánoce, mezi svátky, pořádáme turnaj.
E: Vzhledem k tomu, jak často v klubu se holky střídaj, asi nejde úplně říct, že jsme jedna rodina, ale jsme pohromadě každý den a řešíme spolu úplně všechno. A setkávám se i s pár holkama, který u nás hrály dřív.

První start za reprezentaci?
H: V Karlových Varech, na exhibici při dojezdu Závodu Míru v roce 1972.
E: V roce 2008. Přátelák U15 proti výběru Bavorska. První můj oficiální zápas byl ten samý rok za U17 v kvalifikaci na EURO v Makedonii.

Proč Sparta?
H: Do Sparty jsme hromadně přešly z Lokotky (Lokomotiva Praha) v roce 1970. Dávali tenkrát dohromady ženský tým a oslovili nás. Nejdřív jsem nechtěla. Sparta je velkej klub, pod kterým je i spousta dalších oddílů v jiných sportech, nedočkáme se žádné velké podpory. Nadšený nebyl ani můj muž, velký fanda Bohemky. Největší podporu jsme měli od Spartaklubu, odboru přátel Sparty. Trénovaly jsme na písku na Letenský pláni, kde jsme hrály i zápasy. Pak nám ale jednou rozhodčí řekl, že jestli nebudeme hrát na regulérním hřišti, nechá nás kontumačně prohrát. Tak nás výjimečně pustili na tréninkové hřiště mužů. Další zápasy jsme potom hrály na škváře, na Vyšehradě.
E: Během toho zápasu repre U17 v Makedonii, to jsem hrála první sezonu za ženy v Hradci, si mě všiml trenér Čermák, který v té době trénoval i juniorku ve Spartě. Taková nabídka se neodmítá. Bylo mi jasný, že mě to může posunout mnohem dál. Ať už sportovně nebo zázemím. Najednou jsem mohla hrát s holkama, které pro mě byly absolutní vzory.

Je těžké být kapitánkou?
H: Myslím, že za nás se tomu nepřikládala taková vážnost jako dnes, ale je fakt, že když jsem něco řekla, tak to platilo. A holky si ze mě dodneška dělaj srandu: „až co řekne kapitánka“. Důležité věci jsem ale vždy probírala se staršíma hráčkama.
E: Je to pro mě velká pocta, ale jsou chvíle, kdy to není moc za odměnu. Nesmíte se bát na sebe vzít zodpovědnost, říct věci, který nejsou úplně příjemný a připravit se na to, že ne každej vás bude mít vždycky rád. A stejně jako Hanka, i já se o důležitých věcech radím společně s Tončou Stárovou a dalšíma zkušenějšíma holkama. Pokaždé se ale snažím, aby to bylo co nejlepší pro tým.

Kdy budeme hrát na EURO nebo MS?
H: Moc bych to holkám přála, ale kdy se tak stane, netuším.
E: Potřebujeme, aby co nejvíc hráček chodilo do zahraničí nebo tady mít kvalitnější soutěž. Aby holky hrály týden co týden těžké zápasy. Protože jedině tak zvládnou situace, kdy jde do tuhýho. Poslední obě dvě kvalifikace na EURO nám utekly o vlásek. V kvalifikaci na svět je těch míst málo, i když myslím, že kdybychom se na mistrovství světa dostaly, měli bychom tam paradoxně větší šanci na lepší výsledek než na EURO. Tam vám reálně hrozí, že budete mít ve skupině Francii, Němky a Anglii. Teď nás čeká baráž s Rakouskem o postup do Ligy národů A. Odtud je samozřejmě blíž k postupu na MS než kdybychom zůstaly dál v béčku. Ale musí se všechno sejít. Sparťanky, Slávistky a v ideálním případě i těch pár holek, co máme v zahraničí, musí být v top formě. Potřebujeme široký kádr, nikdo nesmí být zraněný. A po loňské výhře nad Španělskem už víme, že dokážeme porazit i ty nejlepší.