Marie Ševčíková

Vyhrála mistrovství světa, získala stříbro na Euru a jako první Češka dostala nabídku z italské ligy. Přesto naši nejúspěšnější fotbalistku všech dob nikdo nezná.

Marie Anna Ševčíková se narodila 20. listopadu 1947 v Lobzích u Ošelína. Její rodiče se do malé zemědělské osady v okrese Tachov přistěhovali krátce po válce z Plzně, kde se v roce 1945 narodil bratr Marie Ševčíkové, Petr. Stejně jako mnoho dalších rodin z vnitrozemí i Ševčíkovi přišli do Sudet za lepším životem. V Lobzích (německy Labes) na ně čekal prázdný statek po jen nedávno odsunuté rodině bývalého starosty Franze Sadlo. Ke statku s číslem popisným 3 patřilo také mnoho polí a políček v okolí Lobzů o celkové rozloze 13 hektarů. Rodiče Marie Ševčíkové si tak splnili svůj sen – hospodařit na vlastním. Oba pocházeli z venkova. Petr Ševčík se narodil v roce 1923 v malé vesničce Sobíšky nedaleko Přerova.

Ševčíkovi krátce po příjezdu do Lobzů v roce 1946. Otec Petr sedí v tmavém obleku vpravo, matka Marie sedí vzadu. Bratr Petr v náručí příbuzného vpravo. Marie ještě nebyla na světě.

Marie Ševčíková, roz. Benediktová pocházela až z Podkarpatské Rusi, kde se v roce 1924 narodila v obci Brod nad Iršavou, dnes Brid. Kromě hospodaření na statku se Petr Ševčík stal i členem Místní správní komise v Lobzích, která byla v únoru 1946 pověřena dočasnou správou obce. V červnu 1946 byl Petr Ševčík jmenován policejním referentem v obci. V září 1947 je v Místní správní komisi pro změnu veden jako zásobovací referent. I když byli Ševčíkovi zvyklí tvrdě pracovat, brzy se ukázalo, že statek a všechny s ním spojené povinnosti jsou nad jejich možnosti. Proto v červnu 1949 dochází k převodu jejich majetku v Lobzech na Československý stát. Celá rodina se stěhuje do Rokycan, kde Petr Ševčík obdržel jako zaměstnanec Závodů V. I. Lenina (ZVIL), později Škoda Plzeň, byt v podnikovém dvojdomku.

Aktuální letecký pohled na Lobzy. Dům č. 3, ve kterém se v roce 1947 narodila Marie Ševčíková, stál nad kapličkou v místě, kde jsou dnes vzrostlé smrky.

Marie nastoupila ve školním roce 1953/54 do první třídy základní školy v ulici Míru v Rokycanech. Když školu v roce 1962 opouštěla, hrála už za místní klub TJ Kovohutě Rokycany tenis. A rozhodně ne ledajak. Marie Ševčíková se postupně dokázala vypracovat mezi širší domácí špičku. V roce 1964 se kvalifikovala na juniorské mistrovství ČSSR  do Pardubic, kde se probojovala mezi dvacet nejlepších dorostenek. V celostátním žebříčku za rok 1966 potom její jméno figuruje už v seniorské kategorii a to na 31. – 40. místě. Ve stejném roce odchází Marie za prací do Prahy, do společnosti Motorlet, za kterou začne hrát i tenis. Dnes se druhý nejstarší tenisový klub v České republice, který vznikl v roce 1893, už opět jmenuje jako v dobách svého vzniku – I. ČLTK Praha. Za klub na Štvanici hrály naše největší tenisové hvězdy – Drobný, Kodeš, Javorský, Vopičková nebo Suková. Její tenisová kariéra v Praze ale neměla mít dlouhého trvání.

Když v roce 1966 otiskne časopis Mladý svět článek Holky, do toho!, nikdo netuší, jak velký ohlas bude mít. Jeho autorkou byla Libuše Drahovzalové, bývalá hráčka brněnského DFK a zakladatelka ženského fotbalu u nás. Redakce tehdy nesmírně populárního časopisu se tedy rozhodne, že uspořádá ženský fotbalový turnaj. Do měsíce se přihlásí 34 dívčích jedenáctek! Jednou z nich je i ženský oddíl Slavia Praha, který vznikl krátce předtím, právě kvůli chystanému turnaji. Trenér Vilém Marzin, bývalý fotbalový brankář Sparty Praha, tým sestavil z házenkářského družstva, které doplnil o nové zájemkyně a talenty. Jednou z nich byla i tenistka Marie Ševčíková, která krátce předtím přišla do Prahy.

Ženy Slavie Praha dokázaly zvítězit hned ve svém prvním turnaji. Marie Ševčíková stojí třetí zprava.

Turnaje o perníkové srdce, který se konal 22. – 23. října 1966, se nakonec zúčastnilo 26 ženských a dívčích týmů z celého Československa. Hrálo se vyřazovacím systémem bez odvet a do finále se probojovaly týmy Slavie a Sparty Praha. Slávistky, za které nastoupila i Marie Ševčíková, zvítězily 1:0 gólem Leftery Paraskevopulu. Kromě hlavní výhry obřího perníkového srdce, vítězky získaly také pohár ÚV ČSM, dvoudenní zahraniční zájezd, poukázku v hodnotě 1 100 Kčs do prodejny s oděvy a dresy a odznaky Mladého světa. Druhý ročník, který se konal v říjnu 1967, byl jedno velké déjà-vu. Ve finále zvítězila Slavia nad Spartou 1:0, gól dala Paraskevopulu a za tým nastoupila Ševčíková. Žádné do třetice se ale nekonalo. V srpnu 1968 nás přepadla vojska Varšavské smlouvy a všichni měli úplně jiné starosti. Další ročník turnaje O srdce Mladého světa se tak konal až v roce 1969.

Srdce Mladého světa je naše! Ženy Slavie Praha slaví vítězství v prvním ročníku legendárního turnaje, který se konal v říjnu 1966 v Praze. Marie Ševčíková stojí první zprava.

I když dívčí klub Slavie Praha odehrál své první zápasy už na 1. ročníku turnaje O srdce Mladého světa v říjnu 1966, založen byl až o půl roku později, v únoru 1967. Šlo oficiálně o vůbec první dívčí fotbalový klub v Československu. „Milé holčičky! Teď jste sice vyhrály pohár, ale ještě nic neumíte,“ řekl svým svěřenkyním na samém začátku trenér Marzin. „Zatím se vám lidé víc smáli, než se dívali na fotbal. Ten se teprve budete učit hrát. Budu na vás přísný a žádná mě neošidí. Která z vás by nevěřila, že fotbal je pro děvčata dobrý sport, tak dá pac a pusu a už ji tady nechci vidět. Jasný?!“ Šestnáct hráček, mezi kterými nechyběla ani Maria Ševčíková, trénovalo třikrát týdně. Ještě předtím ale absolvovaly kompletní kondiční přípravu včetně plaveckého výcviku, otužování, posilování, výběhů, technicko-taktických prvků a třídenního soustředění.

„Mary, jsem rád, že tě máme v družstvu. Vilda Marzin“ Pohled s věnováním od trenéra. Marie Ševčíková stojí třetí zleva.

Výsledky na sebe nenechaly čekat. Slávistky šly v roce 1967 od výhry k výhře a v celém Československu nenašly přemožitele. Jejich věhlas se brzy rozšířil i do zahraničí, a tak už v červenci odjíždějí na mezinárodní turnaj do italského Riccione. Ani zde nenajdou přemožitele. Ve svém vůbec prvním mezinárodním zápase porážejí CF Bologna (3:0), následuje výhra nad ACF Ambrosiana Milano (7:0) a ve finále vítězství nad ACF Fiorentina (6:0). Slávistky se tak s přehledem stávají vítězkami celého turnaje. „Děvčata se líbila svou předvedenou hrou, vystupováním – zkrátka reprezentovala Slavii na milionářské Riviéře s takovým úspěchem, že jim italští diváci doslova znemožnili odchod do šaten, a když, tak jedině na jejich ramenou,“ popisoval zážitky z Itálie trenér Marzin. „Stávalo se velmi často, že se děvčata vracela z procházek po tréninku či před zápasem s dárky v rukou od zcela neznámých lidí, kteří je všude zastavovali a volali ‚Bravo, Slavia Praga!‘“

Slávistky v dresech italského sponzora na mezinárodním turnaji v Riccione, kde nepoznaly porážku a s přehledem získaly první místo. Marie Ševčíková stojí třetí zprava.

Stejně jako při tréninku byl trenér Marzin důsledný i ve všech dalších ohledech. Na všechny zápasy a zájezdy tak musely jeho svěřenkyně jezdit v sukních nebo šatech. „Když všichni tvrdí, že fotbal je jen pro muže, tak ať je na první pohled vidět, že jste ženy,“ říkal Marzin. Zároveň zavedl v ženském oddíle Slavie pravidlo, které nedovolovalo fotbalistkám pokračovat v činnosti, pokud by se vdaly. „Fotbalistka, která se vdá a bude chtít mít děti, by určitě něco šidila.“ Trenér Marzin také v týmu zavedl vydávání tzv. Občasníků, ve kterých společně s asistenty velice nekompromisně psal o aktuálním dění v klubu. Kromě hodnocení zápasů a výkonů jednotlivých hráček, se v něm Marzin věnoval také tomu, jak se oblékat nebo chovat ve společnosti. Nechybělo ani bodování, které zohledňovalo nejen výkony v zápasech, ale třeba i plnění tréninkových a dalších povinností. Do Občasníku přispívaly také samotné fotbalistky.

Trenér Vilém Marzin se svými nejlepšími hráčkami – Marií Ševčíkovou a Slávkou Vošickou.
Ženy Slavie Praha se staly jen rok po svém založení nejen sportovním, ale také společenským fenoménem. Titulní strana satirického časopisu Dikobraz z listopadu 1967 budiž toho důkazem.

23. února 1968 sehrají ve Viareggiu ženské reprezentace Československa a Itálie svá vůbec první mezistátní utkání ve fotbalu. Italky nakonec zvítězí 2:1 po té, co úvodní gól zápasu vstřelí už v 6. minutě Michlerová. Slávistky, které stále ještě ani jednou neprohrály, odjíždějí v červnu do Dánska, kde se v sérii přátelských zápasů utkají hned s několika tamními týmy. Nechybí mezi nimi ani ten nejlepší Femina, se kterým se Slavia střetne hned dvakrát. Nejprve 26. června, kdy Slavia vyhraje 2:0 a první gól z pětadvacetimetrové dálky dá Ševčíková. Odveta je na programu 1. července a Slavia poprvé ve své historii prohraje – 0:2. „Slávistky se po konci zápasu zavřely na dvě hodiny do šatny. Když konečně vyšly, měly uslzené oči,“ vzpomíná brankářka Anne-Marie Berg. Femina ještě ten samý měsíc odjíždí odehrát čtyři přátelské zápasy do Československa. Tři z nich vyhraje, ale ten poslední prohrává 30. července 1968 se Slavií 2:3.

Návštěvě fotbalistek klubu BK Femina v srpnu 1968 v Praze se podrobně věnoval také dánský časopis Billed Bladet. Na fotografii vpravo dole si Marie Ševčíková připíjí s Birgit Nielsen (vlevo) a Inge Kristensen.

Tři týdny nato přepadnou Československo vojska Varšavské smlouvy. Podobně jako tisíce dalších lidí, ani Marie nevidí pro sebe v okupované zemi budoucnost. V říjnu 1968 odjede společně se svým bratrem Petrem a spoluhráčkou ze Slavie Janou Mandíkovou na třídenní výlet do západního Německa. Všichni ale v tu chvíli už dobře vědí, že bude trvat mnohem déle, než se do Československa znovu podívají. Marie s Janou odjedou na dánské velvyslanectví do Bonnu, kde s úspěchem požádají o dlouhodobé vízum. Bratr Petr po pár měsících v Mnichově odlétá za prací do Kanady a následně USA. „Rodičům jsme před tím nic neřekli,“ vzpomínala Marie v jednom rozhovoru. „Jen by si dělali spoustu zbytečných starostí.“ Když Marie s Janou přijely na německo-dánský hraniční přechod, přesně věděli, co udělat. Zavolat obránkyni Birgit Nielsen, se kterou se obě skamarádily během přátelských utkání Slavie a Feminy v červnu a červenci 1968.

Během turné Slavie po Dánsku zbyl čas i na prohlídku Kodaně a výletní plavbu. Marie Ševčíková sedí v sedmé řadě vlevo uprostřed.

„Z ničeho nic mi zavolali z hraničního přechodu v Rødby imigrační úředníci, jestli čekám návštěvu z Československa,“ vzpomíná Birgit. „Holky jsem ubytovala u svých rodičů a hned druhý den přivedla na trénink do Feminy.“ Marie toho ale musí v novém domově stihnout zařídit mnohem víc. Především napsat rodičům, že je v pořádku a že se rozhodla zůstat natrvalo v Dánsku. V tu chvíli bylo všem jasné, že se Marie do Československa jen tak nepodívá. Protože fotbalistky Feminy byly všechno jenom ne profesionálky, musela si Marie také co nejdřív sehnat práci. Podařilo se jí to v továrně u tradičního výrobce doutníků A. M. Hirschsprung & Sønner v Kodani. „Začátky v Dánsku pro mě nebyly lehké, ale především díky holkám z Feminy se mi podařilo všechny potíže překonat. V roce 1969 přijedou Marii do Kodaně navštívit také rodiče, když využijí krátkého bezčasí v Československu. Po nástupu normalizace musí ale celá rodina počkat až do roku 1983, než se znovu setkají.

Birgit Nielsen (první zprava) z BK Femina byla první, koho Jana Mandíková (druhá zprava) a Marie Ševčíková po svém odchodu z Československa do Dánska kontaktovaly.

Dlouhých čtrnáct let je tak Marie s rodiči pouze v písemném kontaktu. Komunisté ale veškerou jejich korespondenci samozřejmě kontrolují a při každé možné příležitosti zadrží. Proto Marie čas od času požádá někoho ze svých dánských přátel, aby rodiče v Rokycanech navštívili a při té příležitosti jim předali vše, co by jinak komunisté bez váhání zabavili. Mezi statečnými dánskými návštěvami v Československu nechyběly ani dvě spoluhráčky z Feminy – Birgit Nielsen a Inge Kristensen. Podobně se v Rokycanech objevila o několik let později i brankářka Emanuela Epiri, se kterou Marie hrála v Itálii. Kromě dopisů Marie takto rodičům posílá i namluvené magnetofonové kazety, kde hovoří o tom, jak se má a co je nového. Na rozdíl od Marie se bratr Petr vrátí v roce 1972 z emigrace domů. Důvodem je zánět ledvin, jehož léčba v USA je nad Petrovy finanční možnosti. Ihned po návratu je komunisty zadržen a odsouzen na 18 měsíců za „nedovolené opuštění republiky“. Ani po propuštění mu ale režim nedá pokoj a až do roku 1989 je Petr Ševčík pronásledován StB.

Petrovy vzácné chvíle pohody během tříleté emigrace v Německu, USA a Kanadě. Pro závažné onemocnění ledvin se rozhodl vrátit zpět do Československa, kde ho komunisté poslali krátce po příjezdu na půl roku do vězení a po propuštění nechali až do roku 1989 sledovat StB.
Oba sourozenci se znovu setkali až v 80. letech, kdy Marie získala dánské občanství a Petr za ní mohl přijet na návštěvu do Kodaně.

V červenci 1969 odjíždí Femina opět na mezinárodní fotbalové turné. Nejprve odehraje tři utkání v Československu proti Spartě Praha, Plzni a Rapidu Bratislava. V Itálii Femina nejprve porazí Real Torino 3:0, aby následně 16. července v Turíně remizovala jako národní tým Dánska s reprezentací Itálie 2:2. Italové jsou z výkonů dánského týmu doslova unešení a ze všech nejvíc právě ze Ševčíkové. „Jedna z mála brunetek v týmu pracuje v továrně na doutníky a je podle všeho nejlepší hráčkou v Evropě. Eusebio v sukních,“ nadšeně píše deník La Stampa. U vytržení je také Marco Rambaudi, prezident Real Torino. Ševčíkové a její spoluhráčce z obrany Birgit Nielsen nabídne angažmá ve svém klubu a roční profesionální smlouvu k tomu. Přestupová částka pro každou byla 5 000 dolarů s tím, že by je Rambaudi zaměstnal ve své továrně na nábytek, k tomu by braly 450 dolarů měsíčně, dostaly společný byt a malého fiata jako dárek.

Avizovaný přestup Marie Ševčíkové a Birgit Nielsen do Realu Turín vzbudil v Dánsku obrovský ohlas. Jednalo se totiž o vůbec první takovou nabídku do italské fotbalové ligy. Článek z časopisu Femina, listopad 1969.

Smlouva měla začít platit od začátku nové sezóny, která v italské lize začínala 1. března 1970. Ševčíková a Nielsen jsou vůbec prvními zahraničními fotbalistkami, které dostanou nabídku hrát v italské lize. Ještě předtím se ale nedávno založená italská fotbalová asociace FICF (Federazione Italiana Calcio Femminile), kde má hlavní slovo také Rambaudi, rozhodne začátkem listopadu uspořádat mistrovství Evropy. Pozvánky na turnaj Coppa Europa per Nazioni rozešlou organizátoři na fotbalové asociace po celé Evropě, účast ale nakonec přijmou pouze čtyři týmy. Kromě domácí Itálie také Francie, Anglie a Dánsko. Organizátoři vůbec prvního ženského Eura velmi stojí také o účast Československa, které v té době patří v Evropě vůbec k nejlepším. Bohužel domácí fotbaloví funkcionáři pozvánku odmítnou. Podle všeho hlavně kvůli tomu, že turnaj nepořádá UEFA, a panuje tak strach z případných sankcí. Dánsko na turnaji reprezentuje tým Femina, ve kterém nechybí ani Ševčíková s Mandíkovou.

Na Euro ’69 reprezentoval Dánsko tým BK Femina. V jeho dresu nastoupily také dvě Češky, které ze své země emigrovaly po srpnu 1968 – Jana Mandíková (klečí druhá zleva) a Marie Ševčíková (stojí třetí zleva).

Turnaj se hraje vyřazovacím způsobem. V semifinále se v sobotu 1. listopadu 1969 utkají v Novaře Itálie s Francií (1:0) a v Aostě Dánsko s Anglií (4:3). Dánky vedou po prvním poločase už 3:0 (druhý gól dává v 15. minutě Ševčíková), ale nakonec se strachují o výsledek, když si Angličanka Sue Lopez v druhém poločase připíše na své konto hattrick a Tungate nepromění penaltu. Skvělý výkon Lopez neunikne pozornosti Marco Rambaudimu, který ji okamžitě nabídne stejnou profesionální smlouvu jako předtím Ševčíkové a Nielsen. Za Real Torino budou tak v nové sezóně 1970 hrát hned tři hvězdy ze zahraničí. Lopez dá gól také v utkání o 3. místo, ve kterém Anglie porazí v neděli 2. listopadu v Turíně Francii 2:0. Ten samý den ve finále potom proti sobě před 12 000 diváky na turínském stadionu Comunale nastoupily Italky a Dánky. První gól utkání vstřelila po zaváhání domácí brankářky Amari už v 8. minutě Lone Hansen. Italky ale ještě v prvním poločase dokázaly vývoj utkání obrátit ve svůj prospěch, když dva góly vsítila Maurizia Ciceri a jeden Stefania Medri. Domácí tým tak zvítězil 3:1 a získal cennou trofej.

Italské fotbalistky s trofejí pro mistryně Evropy, kterou získaly po vítězství nad Dánskem 3:1.

Ševčíková, Nielsen i Lopez zůstaly po skončení Eura v Itálii, aby zde v dresu Real Torino týden trénovaly a v sobotu 8. listopadu 1969 sehrály přípravné utkání proti ACF Ambrosiana Milano (1:3). I když se generálka úplně nepovedla, fanoušci si nové trio ihned oblíbili, pojmenovali podle legendárního vzoru na Lo-Ni-Sea těšili se nadcházející sezónu. Stříbrné medaile z mistrovství Evropy a přestup Ševčíkové a Nielsen do italské ligy budí také velkou pozornost v Dánsku. Vychází celá řada článků v novinách a časopisech, které představují obě jednadvacetileté dívky jako vůbec první profesionální fotbalistky na světě a zároveň přinášejí informace o tom, jak se těší do Itálie. Všechno nakonec ale dopadne jinak. První odmítne Lopez, která se rozhodne zůstat v Anglii a dál hrát za Southampton, nejlepší tým v zemi. A stejně to nakonec dopadne i s Ševčíkovou a Nielsen. Finanční podmínky nakonec pro ně nejsou tak lukrativní a i ony se rozhodnou dál zůstat ve svém původním klubu, v jejich případě Femina BK.

Hvězdné anglicko-dánské trio Lo-Ni-Se nastoupilo za Real Turín pouze jednou. V přátelském utkání proti ACF Ambrosiana Milano prohrály 1:3. Sue Lopez stojí druhá zleva, Birgit Nielsen klečí druhá zleva a Marie Ševčíková stojí druhá zprava.

Úspěch Eura 1969 a překvapivě vysoká návštěvnost inspirovali Marca Rambaudiho k tomu, aby začal uvažovat ještě o větším turnaji, kterého by se zúčastnily týmy z celého světa. Ve spolupráci se společností Martini & Rossi se tak rozhodl uspořádat vůbec první mistrovství světa žen ve fotbale. Hlavní sponzor do turnaje, který nesl oficiální název Coppa del Mondo femminile Trofeo Martini & Rossi, věnoval také pohár pro vítěze – zlatou trofej inspirovanou slavnou sochou Niké ze Samothráky. Stejně jako v případě Eura ‘69 se bude jednat opět o turnaj, který nebude uznán mezinárodní fotbalovou asociací.

Zlatá trofej pro mistryně světa ve fotbale se nechala inspirovat slavnou sochou Niké ze Samothráky.

V mnoha zemích světa (Anglii, Německo nebo Brazílii nevyjímaje) byl v té době ženský fotbal tamními asociacemi dokonce zakázán! V socialistickém Československu na tom byl ženský fotbal o něco lépe – byl milostivě trpěn. Mistrovství světa se konalo 7. – 15. července 1970 v italských městech Bari, Bologna, Janov, Neapol, Milán, Salerno a Turín. Organizátoři pozvali na turnaj osm týmů. Ve skupině A měla hrát Argentina, Dánsko (opět zastoupeno klubem Femina), Francie a Itálie, ve skupině B potom Brazílie, Československo, Anglie a Sovětský svaz. Když Argentina, Brazílie a Sovětský svaz pozvání nepřijali, nahradili je organizátoři týmy Rakouska, Mexika a Švýcarska. Účast nakonec odřekla i Francie, místo které bylo povoláno Západní Německo.

Odhlášení velkého favorita turnaje mistrovství světa Československa na poslední chvíli vzbudilo velký ohlas i v italských novinách.

Československo patřilo v té do stále mezi nejlepší týmy na světě, a jeho šance na dobré umístění nebo dokonce vítězství rozhodně nebyly malé. Jenže stejně jako v případě Eura ’69 i tentokrát nakonec Československý fotbalový svaz vystavil našim fotbalistkám stopku, a připravil tak o vrchol kariéry celou jednu ženskou fotbalovou generaci. Tak blízko titulu jsme nikdy nebyli a asi ani nikdy nebudeme… Trenér Vilém Marzin k tomu do slavistického Občasníku tehdy napsal: „Měníme program, který se zdál již pevně stanoven účastí Československa na mistrovství světa v Itálii. Na MS se nejede a říkám nebo píši s plnou zodpovědností, že se o to zasloužili zejména Drahovzalová a Schejbal. Nebudu psát jak a proč. Dozvíte se to zanedlouho z novin, kam dávám k dispozici všechny potřebné materiály o neschopnosti funkcionářů, kteří byli postaveni do vedení našeho nejmladšího sportovního odvětví.“ V novinách se ale nakonec objevilo jen strohé konstatování, že „ČSSR účast na šampionátu odřeklo“. V italských novinách se jako důvod neúčasti našeho týmu uvádělo „neudělení víz“, které se v některých případech dávalo do souvislosti s napjatou situací po konci Pražského jara.

Již vytištěný plakát na zápas, který se nikdy nekonal. Československá výprava odřekla účast na poslední chvíli…

O tom, že rozhodnutí o neúčasti Československa padlo doslova na poslední chvíli, svědčí i již vytištěné plakáty na naše utkání s Dánskem, které se mělo hrát ve středu 8. července v Boloni od 21:30. Marie Ševčíková a Jana Mandíková se tak mohly utkat o postup do semifinále se svými bývalými spoluhráčkami ze Slavie. Zrušením účasti udělali českoslovenští funkcionáři čáru přes rozpočet nejen našim fotbalistkám, ale také organizátorům, kteří museli narychlo hledat náhradu. Tu ale nenašli, takže s Dánskem nakonec hrálo v tu chvíli už vyřazené Západní Německo, které den předtím prohrálo s Anglií 1:5.

Západní Německo reprezentovaly na mistrovství světa z velké části hráčky klubu SC 07 Bad Neuenahr. Největší hvězdou týmu byly kapitánka Helga Waluga (klečí druhá vlevo).

Ani velké favoritky turnaje Dánky ale k zápasu málem nenastoupily – neměly v čem hrát. Krátce před utkáním jim totiž z hotelové recepce odnesli tašku s dresy ruští turisté. Podle všeho se jednalo o omyl, když na místě zůstaly ruské tašky. Dánská výprava tak narychlo vyrazila do nejbližšího sportovního obchodu, kde objevila v dostatečném množství dresy AC Milán. I když se hráčkám příliš nezamlouvaly, nebyla jiná možnost. Namísto tradičních bílých dresů tak nastoupily do utkání proti Západnímu Německu v červeno-černých pruhovaných dresech. Ale protože vítězné dresy se nemění (Německo zastoupené z velké části hráčkami klubu SC 07 Bad Neuenahr prohrálo jednoznačně 1:6), odehrály nakonec Dánky v provizorním vybavení celý šampionát.

Po záměně zavazadel na recepci hotelu v Boloni si musely hráčky BK Femina narychlo sehnat nové dresy. Místo tradičních bílých tak nastoupily v červenočerných AC Milán. Marie Ševčíková stojí druhá zleva.

Ještě s větším přehledem si ten samý den poradilo v Bari Mexiko s Rakouskem, když vyhrálo 9:0! Čtyři góly vítězek vstřelila Alicia ‘Pelé‘ Vargas, což opět neuniklo Marco Rambaudimu, který ji stejně jako předtím Ševčíkové, Nielsen a Lopez nabídl angažmá v Real Torino. Ani v případě Vargas z toho ale nic nebylo, když ihned odmítla z rodinných důvodů. K velké senzaci se o den později schylovalo v Salernu, kde domácí Italky, podle všeho největší adept na titul, málem vypadly se Švýcarkami. Italští rozhodčí (z jiných zemí na šampionátu sudí nebyli) ale chtěli jinak. Švýcarsku neuznali regulérní gól po neexistujícím ofsajdu a naopak Itálii potvrdili rozhodující branku na 2:1, i když nepřekročil brankovou čáru.

Teprve sedmnáctiletá hvězda švýcarského týmu Madeleine Boll (stojí třetí zprava) v dresu Gommagomma Milano, mistra Itálie 1970. Úplně vlevo stojí Patrizia Rocchi, nejzbožňovanější italská hráčka, která si ale kvůli bojkotu asociace FFIGC na mistrovství světa nikdy nezahrála. Její matka Valeria byla manažerkou klubu a patřila mezi zakladatelky ženského fotbalu v Itálii.

V barvách helvétského kříže hrála také jejich největší hvězda, teprve sedmnáctiletá Madeleine Boll přezdívaná pro svou vysokou postavu Montagna blonda (Blonďatá hora), která v tom samém roce získala s klubem Gommagomma Milano italský ligový titul organizace FFIGC. Naopak Italky zdaleka v nejsilnější sestavě nehrály, když je kvůli sporům mezi italskými fotbalovými asociacemi reprezentovaly pouze fotbalistky působící v ligové soutěži organizace FICF. A hráčky zbývajících dvou asociací FFIGC a FSGCF ve stejné době, kdy se v Itálii konalo mistrovství světa, hrály své ligové zápasy. První společná italská liga se hrála až v roce 1972.

Ještě týden před zahájením neměl tým Mexika ani peníze na letenky a dresy. Nakonec všechny cestovní náklady uhradili organizátoři a dresy, na které si hráčky samy našily mexický znak, zaplatili sponzoři. Pro všechny dívky to byla vůbec první cesta do zahraničí. V Itálii ale zanechaly takový dojem, že se začalo uvažovat o tom, že příští mistrovství světa se bude konat právě v Mexiku.

V semifinále mistrovství světa se v pátek 10. července v Miláně utkalo Dánsko s Anglií a o den později v Neapoli Itálie s Mexikem. Původně se i druhé semifinále mělo hrát v pátek, ale kvůli výpadku elektřiny dvě hodiny před zápasem bylo utkání odloženo až na sobotu. Itálie porazila Mexiko po takticky vyspělém výkonu 2:1, když oba její góly vstřelila kapitánka Elena Schiavo vždy v 5. minutě obou poločasů. Mexičanky se nedokázaly vypořádat především s pečlivou italskou obranou, jejich jediný gól si daly Italky samy, když se míč po střele Vargas ocitl v síti až po teči Mondo. Na konci zápasu se strhla rvačka, když si Mexičanky chtěly nechat míč na památku. Enrica Colla dostala pěstí a Claudia Avon rozbitou láhví do hlavy. Vše vyřešila až přivolaná policie.

V Miláně hrálo Dánsko s Anglií, která ve své sestavě postrádala hráčky ze Southamptonu v čele se Sue Lopez a Dot Cassell. Původně měly v plánu se k výpravě připojit až v Itálii, kam chtěly cestovat po vlastní ose po vítězství na mezinárodním turnaji v anglickém Dealu. Ale od cesty je nakonec odradila jak ohlášená stávka v dopravě, tak podle všeho obavy z případného postihu za účast na neoficiálním mistrovství světa a s tím souvisejícím podkopáním autority nedávno vzniklé ženské fotbalové asociace WFA. Dánsko porazilo oslabenou Anglii 2:0, když oba góly vstřelila Kirsten Evers. Na druhý gól v úplném závěru zápasu ji krásným centrem přihrávala Ševčíková, která do utkání naskočila až ve 13. minutě druhého poločasu za Lone Hansen. Průběhu zápasu by ale lépe odpovídalo mnohem vyšší skóre, Dánky si totiž vytvořily celou řadu gólových příležitostí.

Poražené semifinalistky Anglie a Mexiko se utkaly v boji o třetí místo v pondělí 13. července v Turíně. Mexičankám stačilo prvních patnáct minut, aby se ujaly vedení 3:0 a zdálo se být po zápase. Angličanky se ale nevzdaly, brzy dokázaly snížit na 3:1 a takřka celý druhý poločas měly převahu. Když v 55. minutě proměnila Stockley penaltu, začalo obrovské drama, Mexičanky ale nakonec udržely těsný náskok až do konce. Vargas, která v zápasu vsítila hned úvodní gól, se s pěti góly stala nejlepší střelkyní mistrovství. Ve středu 15. července 1970 nastoupily na Stadio Comunale v Turíně ženské reprezentace Itálie a Dánska k finálovému zápasu o vůbec první titul mistryň světa v historii. Na odvetu za finále z mistrovství Evropy, které se konalo na tom samém místě v listopadu 1969, se přišlo podívat rekordních 40 000 diváků. Organizátory takový zájem evidentně zaskočí, když do prodeje měli připravených „jen“ 24 000 vstupenek. A tak ještě deset minut před začátkem utkání je stadion poloprázdný, zatímco před ním se tlačí desetitisíce diváků, marně čekajících na svou vstupenku. Nedočkavý dav nakonec na nic nečeká, protrhne brány a vtrhne do hlediště. Jako zázrakem se nikomu až na pár lehkých zranění nic nestane. Vzniklý chaos zároveň oddálí původně plánovaný začátek zápasu ve 21:30 o půl hodiny.

Dánky se ujmou vedení v 18. minutě, když po centru Ševčíkové z pravé strany skóruje Helene Østergaard Hansen. Dánské fotbalistky mají celý první poločas převahu a Italky v podstatě k ničemu nepustí. Situace se změní ve druhém poločase, ve kterém si italské reprezentantky vytvoří hned několik slibných šancí. Ani jednu ale nedokážou proměnit, včetně penalty nařízené deset minut před koncem. Kapitánka Elen Schiavo ale přestřelí branku, a odmítne tak vyrovnání. Konec všem italským nadějím učiní nejlepší hráčka finálového utkání Marie Ševčíková, když se dvě minuty před koncem trefí pod břevno krásnou ranou z dálky. Dánsko se tak stává vůbec prvním mistrem světa ve fotbale žen a kapitánka Kirsten Schäeffer přebírá trofej pro vítězky, Niké ze Samothráky. Itálie přijímala domácí prohru opravdu těžce a zvažovala dokonce protest, který se týkal účasti dvou československých emigrantek Ševčíkové a Mandíkové v dresu Dánska. Na protest nakonec ale nedošlo. Italové si totiž uvědomili, že Dánsko ve skutečnosti reprezentoval ligový klub Femina. V pravidlech turnaje navíc nikde nebyla řeč o tom, že by k účasti na turnaji bylo nutné se prokázat občanstvím příslušného státu. Titul světových šampionek tak Dánsku už nikdo a nic nemohlo vzít.

Triumf dánských fotbalistek vzbudil v jejich rodné zemi nevídanou vlnu nadšení. Už během šampionátu vyslaly všechny velké dánské noviny do Itálie své novináře. Finálové utkání pak v přímém přenosu vysílala dánská televize, která následně pro velký ohlas odvysílala ještě záznam s Helene Østergaard Hansen jako spolukomentátorkou. Ještě před tím se ale chystalo triumfální přijetí na kodaňském hlavním nádraží, kam měly šampionky přijet vlakem ve 23:25. Původně ohlášená čtyřiadvacetihodinová cesta z Itálie ale proběhla rychleji než se čekalo, a fotbalistky tak dorazily domů o jeden spoj dřív, už ve 20:00. V době, kdy neexistovaly mobilní telefony, to znamenalo jediné – na nádraží je tak brzy nikdo nečekal. To ale mistryním světa radost a nadšení z právě získaného titulu nemohlo nijak pokazit. Kromě trofeje pro vítěze si každá hráčka přivezla ještě jednu cennou trofej, která upomínala na jejich triumf – medaili nebo spíš medailonek na krk.

Mistryně světa s trofejí pro vítězky po příjezdu na kodaňské nádraží. Zleva Marie Ševčíková, kapitánka Kirsten Schäeffer a Helene Østergaard Hansen.

Fotbalistky klubu Femina BK se staly v Dánsku doslova přes noc miláčky národa, zvlášť když jejich mužské protějšky si o podobném úspěchu mohly nechat jen zdát. Fotky fotbalistek se objevily snad ve všech novinách a časopisech, hlásila se k nim celá řada celebrit a byly zvány na exhibiční utkání doma i v zahraničí. Když v srpnu 1970 slavila fotbalové asociace Alliancen 30. výročí svého vzniku, pozvala nejen fotbalisty slavného Arsenalu, ale také novopečené mistryně světa, které si v rámci oslav zahrály přátelské utkání se Švédskem (2:1). V září 1970 byly fotbalistky Feminy pozvány do Bad Neunahru, aby tam odehrály odvetný zápas se svými západoněmeckými soupeřkami z letního mistrovství světa v Itálii. Hráčky Feminy se ale také už pomalu začínají chystat na nový světový šampionát, o kterém organizátoři z FIEFF (Federazione Internazionale Europea di Football Femminile) v prosinci 1970 rozhodli, že se bude konat v srpnu 1971 v Mexiku. O tom, že z Feminy se na šampionát nakonec podívá jen jedna hráčka, tehdy ještě nikdo neměl ani potuchy…

Obrovská popularita ženského fotbalu v Dánsku po zisku titulu mistryň světa v Itálii s sebou přinesla také spoustu nových zájemkyň. To byla obrovská změna pro sport, který byl ještě před pár měsíci na okraji zájmu a často vysmíván. Bylo jasné, že bude nutné, aby ženský fotbal v Dánsku byl organizován stejně jako ten mužský. Dánský fotbalový svaz DBU ale o něčem takovém nechtěl ani slyšet. „Dívky mají hlavu v oblacích,“ řekl generální sekretář svazu Vilhelm Skousen a pokračoval: „Bez ohledu na to, jakým se dámy právě těší sympatiím, jejich fotbal je jen samoúčelná show. Nemůžeme a nebudeme je proto DBU brát vážně. Alespoň prozatím.“ Nikoho tak nemohlo překvapit, že si dánské fotbalistky založili svůj vlastní svaz. DKFU (Dansk kvindefodbold union) vznikl v roce 1971 sloučením už předtím založených částí Východ a Západ a na rozdíl od DBU si počínal mnohem akceschopněji. Zatímco DBU razil ryze amatérský sportovní duch, v DKFU si s ničím takovým vůbec nelámali hlavu.

Za mužskou reprezentaci tak třeba nemohli hrát fotbalisté, kteří působili jako profesionálové za peníze v zahraničí. Je jasné, že se často jednalo o ty nejlepší dánské fotbalisty. DBU také zakazoval jakýkoli sponzoring. Takže když fotbalistky Feminy nastoupily v srpnu 1970 k přátelskému utkání se Švédskem v nových teplákových soupravách s velkým logem Puma, vyvolalo to velký rozruch. Sponzora měly i na dresech – pivovar Faxe podpořil klub 4 000 dánskými korunami pro rok 1970 a 10 000 dánskými korunami pro rok 1971. Co ale Dánský ženský fotbalový svaz bez povšimnutí rozhodně chtít nechtěl, bylo složení dánské reprezentace pro mistrovství světa v Mexiku.

Svaz zastupoval kluby po celém Dánsku, a bylo tak nemyslitelné, aby reprezentaci tvořily pouze hráčky Femina BK. Ve své nominaci ale šel mnohem dál – tým tvořil stejný počet fotbalistek z východní i západní části země (po osmi). Bohužel často bez ohledu na jejich sportovní výkonnost. A tak se stalo, že v týmu zbylo jen jedno místo pro obhájkyně titulu mistryň světa – Helene Østergaard Hansen. Podivný způsob nominace znamenal také konec reprezentační kariéry Marie Ševčíkové. Ke svému poslednímu startu za Dánsko nastoupila 6. května 1971 v Turíně proti Itálii. Domácí fotbalistky vyhrály 2:0 a loučení Marie s národním týmem přihlížela i budoucí královna Margrethe II. s manželem princem Henrikem.

Marie se ale do Itálie brzy vrátila, když společně se spoluhráčkou z Feminy Lone Hansen podepsala profesionální smlouvu s klubem ACF Fiorentina Elettroplaid. Ke svému  vůbec prvnímu zápasu v italské lize organizace FFIGC Ševčíková nastoupila 20. června 1971. Fiorentina porazila v Římě tým Audax Laziale 4:1 a Ševčíková si připsala na své konto i první branku, když v 7. minutě prvního poločasu srovnala na 1:1. Marie přišla do Fiorentiny už během probíhající sezóny, která začala 18. dubna. I když začala hrát až od 9. kola, stala se Ševčíková hned po svém příchodu nedílnou součástí týmu, který zakončil sezónu na 8. místě tabulky z celkového počtu 14 družstev. Marie dokázala vstřelit 22 gólů v 25 zápasech a to jak v lize, tak přátelských zápasech nebo Italském poháru. První ročník Coppa Italia se konal právě v roce 1971 a Fiorentina se v něm dokázala probojovat až do finále, kde 9. ledna 1972 podlehla v napínavém utkání ACF Roma 0:1. V týmu vítězek nastoupila také Angličanka Sue Lopez, jediný gól zápasu zaznamenala v 50. minutě Rakušanka Monika Kärner.

Ročník 1972 byl vůbec prvním v historii italské ženské kopané, kdy se týmy ze všech tří organizací setkaly v jedné soutěži. Vznikla jednotná federace FFIUAGC, týmy byly rozděleny do pěti vyřazovacích skupin, jejichž vítězové se kvalifikovali do finálové skupiny o titul mistra Itálie. Fiorentina Elettroplaid hrála ve skupině C, ve které se nakonec umístila na celkovém třetím místě. Do závěrečných bojů o titul tak nepostoupila. V ročníku 1973 přichází Fiorentina o svého sponzora, společnost Elettroplaid, a dostává se tak do finančních problémů, které vyvrcholí odchodem nejlepších hráček, mezi kterými nechybí ani Marie Ševčíková. Společně s Lone Hansen a brankářkou národního týmu Emanuelou Epiri odcházejí do klubu GS Casabella Perignano, který působí v druhé nejvyšší italské soutěži. Ševčíkové v Perignanu současně také trénuje. Na konci sezóny se nicméně rozhodne vrátit se zpět do Dánska a hájit znovu barvy klubu Femina BK.

V letech 1971–73, kdy Ševčíková působila v Itálii, se toho v dánském ženském fotbalu hodně změnilo. Především se stal součástí Dánského fotbalového svazu DBU, tedy něco, co si ještě před pár lety nedokázali jeho vrcholní funkcionáři představit. Nátlak mezinárodní fotbalové asociace FIFA ale dokázal přimět k rozumu i ty nejzavilejší odpůrce ženského fotbalu. „Nebylo by lepší mít nad ženskými kluby ve vaší zemi kontrolu, než nechat všehoschopné obchodníky, aby z nich profitovali?“ Ptala se řečnicky FIFA národních fotbalových asociací ve zjevné narážce na italské pořadatele dvou mistrovství světa žen v Itálii a Mexiku, které zaznamenaly jak nevídanou návštěvnost, tak především vysoké finanční zisky. Něco takového nemohla FIFA jen tak nechat být a začala konat. Stačilo několik měsíců a ženský fotbal byl pod kontrolou národních fotbalových svazů. Výsledkem sice byl klid a pořádek, ale zároveň také to, že další mistrovství světa se konalo až v roce 1991… Stejně skromné byly i mezinárodní zápasy, před zapojením do struktur národních fotbalových svazů v ženském fotbalu tak populární a rozšířené. Jednou z výhod naopak bylo, že se začaly pořádat oficiálně uznávané ligové soutěže, Dánsko nevyjímaje.

Stejně jako v Perignanu, i ve Femině působila Ševčíková první rok jako hráčka i trenérka. V ligovém ročníku 1975 se ale už opět věnovala jen hráčské kariéře. Femina se jako vítěz skupiny Východ klasifikovala do finále, kde se o titul mistryň Dánska utkala 2. a 9. listopadu ve dvojzápase s vítězem skupiny Západ, Ribe BK&GF. Femina dokázala první zápas v Ribe vyhrát jasně 4:0, když Marie Ševčíková dala hned dva góly. V odvetě tak nebylo téměř o co hrát, Femina zvítězila na domácím stadionu v Gladsaxe s přehledem 1:0 a stala se mistrem Dánska pro rok 1975. V následujících letech šesti ligových ročnících se Femina dokázala šestkrát probojovat do finále a z toho hned třikrát získat mistrovský titul. Ale už bez Ševčíkové, které se rozhodla skončit s profesionální fotbalovou kariérou po zisku titulu v roce 1975.

Marie se své druhé sportovní lásce, tenisu, se kterým začínala už v dětství v Rokycanech, věnovala i v době, kdy hrála fotbal v Dánsku a Itálii. Ale především jako trenérka, víc čas nedovolil. To se změnilo na konci roku 1975, kdy Marie skončila s profesionálním fotbalem. Ševčíková svou tenisovou kariéru obnovila nejprve v Bagsværdu a následně v Rødovre. V obou klubech patřila mezi nejlepší hráčky a pomohla vybojovat mnoho cenných vítězství. Mezi klubové spoluhráče Marie patřili také Henrik Klitvad, pozdější předseda Dánského tenisového svazu nebo Bjarne Grimstrup, výborný dánský stolní tenista. Společně s nejúspěšnější norskou teniskou všech dob, Ellen Grindvold, se Ševčíková dokonce stala vítězkou mistrovství největšího dánského ostrova Sjælland ve čtyřhře. „Marie byla ohromně společenská bytost a napříč sportovním prostředí měla spoustu přátel,“ vzpomíná Ellen na svou kamarádku.

Podmínky profesionálního sportu v 70. letech zdaleka nebyly takové jako dnes a proto musela Ševčíková během celé své kariéry také chodit do zaměstnání. V Československu pracovala u výrobce leteckých motorů Motorlet a po emigraci do Dánska v továrně na doutníky A. M. Hirschsprung & Sønner. Po návratu z Itálie, kde si přivydělávala trénováním tenisu, si našla práci u dánského zastoupení britského výrobce fotomateriálu Ilford. V 80. letech si Ševčíková také otevře soukromou praxi, ve které se zaměřuje především na reflexní terapii a péči o nohy. V té době už má Marie také dánské občanství, a tak může konečně bez problémů navštěvovat své rodiče a bratra v Československu. Zpět do své rodné vlasti se ale natrvalo už nikdy nevrátí.


Na přelomu tisíciletí se u Ševčíkové začnou projevovat první příznaky schizofrenie, která se bohužel postupem času prohloubí natolik, že poslední roky svého života stráví Marie na psychiatrické klinice v Glostrupu. „Když Marie vážně psychicky onemocněla, uzavřela se do sebe a nechtěla s nikým mluvit,“ vzpomíná její kamarádka a spoluhráčka z Feminy Birgit Nielsen. „Párkrát byla za ní naše brankářka, ale Marie nijak nereagovala. Také já jsem se společně s dalšími spoluhráčkami z Feminy pokusila Marii navštívit, ale nechtěla. Nejsem si jistá, ale myslím, že trpěla schizoidní poruchou osobnosti. Co bylo ještě horší, že Marie přišla do kontaktu s nějakou sektou, která ji připravila o všechny peníze a cenné věci. Obávám se, že na jejím onemocnění se do jisté míry mohly podílet nesnáze a starosti, které Marie během svého života zažila, stejně jako to, že zůstala sama.“

Marie Ševčíková, nejúspěšnější česká fotbalistka všech dob, zemřela na psychiatrické klinice v Glostrupu 28. června 2010. Bylo jí teprve 62 let.

Památné zápasy Marie Ševčíkové

Coppa Europa per Nazioni 1969

Semifinále | 1. 11. 1969 | Stadio Mario Puchoz, Aosta | Diváci: 2 500
Dánsko – Anglie 4:3 (3:1)
Branky: 13′ a 44′ Christensen, 15′ Ševčíková, 28′ L. Hansen – 8′, 53′ a 61′ Lopez
Dánsko: Thomsen –
J. Nielsen, B. Nielsen – Mandíková, Schäeffer, Kristensen – Ševčíková, L. Hansen, Christensen, Østergaard Hansen, S. Hansen.
Anglie: Buckett – Blake, Long – Birkett, Oliver, Cheshire – Rayner, Cassell, Lopez, Tungate, Gunnell.
Rozhodčí: Turco (Itálie)

Finále | 2. 11. 1969 | Stadio Comunale, Turín | Diváci: 12 000
Itálie – Dánsko 3:1 (3:1)
Branky: 12′ a 33′ Ciceri a 30′ Medri – 8′ L. Hansen
Itálie:
Amari – Fabbri, Cittadino – De Grandis, Zaramella, Colombo – Gerwien, Meles, Giubertoni (17′ Angeletti), Ciceri, Medri.
Dánsko:
Schelke – B. Nielsen (J. Nielsen), J. Thomsen – Mandíková, Schäeffer, Kristensen – Ševčíková, S. Hansen, Christensen, Østergaard Hansen, L. Hansen.
Rozhodčí: Cosentina (Itálie)

Coppa del Mondo 1970

Čtvrtfinále | 8. 7. 1970 | Stadio Comunale, Bologna | Diváci: 5 000
Dánsko – NSR 6:1 (5:1)
Branky: 8′, 35′ a 69′ Evers, 9′ a 19′ Evers a 24′ Østergaard Hansen – 15′ Arzdorf
Dánsko: Termansen – Jacobsen, B. Nielsen – Lindh, Schäeffer, Kristensen – Ševčíková, Østergaard Hansen, Christensen, Evers, Mandíková.
Západní Německo:
Nelles – Schmied, Marino – Waluga, Wilke, Rosenberg – Schuhmacher, Justen, Arzdorf, Holl, Glasmacher.
Rozhodčí: Acquadro (Itálie)

Semifinále | 10. 7. 1970 | Stadio Arena, Milán | Diváci: 7 000
Dánsko – Anglie 2:0 (0:0)
Branky: 46′ a 70′ Evers
Dánsko:
Termansen – B. Nielsen, Jacobsen – Lindh, Schäeffer, Kristensen (48′ Thomsen) – Mandíková, Østergaard Hansen, Christensen, Evers, L. Hansen (48′ Ševčíková).
Anglie:
Everitt – Knowles, Cheshire – Foulke, Stockley, Reid (46′ Rayner) – Davies, King, Briggs, Dolling, Cross.
Rozhodčí: Lojacono (Itálie)

Finále | 15. 7. 1970 | Stadio Comunale, Turín | Diváci: 40 000
Itálie – Dánsko 0:2 (0:1)
Branky: 18′ Østergaard Hansen a 68′ Ševčíková
Itálie:
Seghetti – Canepa, Cerutti – Mondo, Pinardi, Bonanni – Molino, Avon, Mella (46′ Rampon), Colla, Schiavo.
Dánsko:
Termansen – J. Nielsen, B. Nielsen – Lindh, Schäeffer, Evers – Mandíková, Østergaard Hansen, Christensen, Kristensen, Ševčíková.
Rozhodčí: Cosentina

Coppa Italia 1971

Finále | 9. 1. 1972 | Řím
Roma – Fiorentina 1:0 (0:0)
Branky: 50‚ Kärner
Roma: D’Auria – Amerini, Accaputo – De Grandis (70′ Simonetti), Gridelli, Carpita – Dell’Uomo, Kärner, Lopez, Angeletti, Medri.
Fiorentina: Epiri – Apruzzese, Balotta – Mugnaini, Tanini, Cheloni – Ševčíková, Marchesini, Francini, Hansen, Assirelli (51‘ Nincheri).
Rozhodčí: Merola